Videohry s žánrem hororu zažívají v posledních pár letech velice slušný boom. Dnes sice nebudeme rozebírat, co jej spustilo, nýbrž co žánru videoherního hororu ukázalo směr. Rok 2013 nám přinesl takové tituly, jako například Battlefield 4 nebo Dying Light, ale ještě jeden titul se v této době objevil na našich herních zařízeních a nejedná se o nic jiného, než o první díl (dnes již série) Outlast. Z Outlast se nestala jen jedna hra ze stovky dalších tuctových hororovek. Stal se z něj kult; přesně to, co si vývojáři přáli. Rázem začali všichni mluvit o Outlast, jako o nejlepší hororové hře na světě, začali ji cosplayovat a hlavně, hra se dostala do sféry youtuberů a stal se z ní jakýsi trend – když nemáte na svém kanále alespoň jedno video z hraní Outlast, nejste pořádný youtuber. Ovšem to, že Outlast ještě není zcela vytěžený důl si vývojáři všimli velmi brzo a čekání na druhý díl hráčům ještě zpříjemnili příběhovým DLC Whistleblower. Dvojka je ale nyní tady. Bez kompromisů a bez zbytečného otálení se pohodlně usaďte a pusťte se s námi do víru možná nejlepší hororové hry dneška – Outlast 2.

Nádhera ve tmě

Pojďme se nejdříve probrat aspekty, ve kterých nové Outlast vyniká. Jedním z nich je právě celá audiovizuální stránka hry. Vývojáři z Red Barrels zvolili pro podobu hry engine Unreal Engine 3, který, i když má již novější verzi, vypadá naprosto parádně. Ovšem grafika se přímo neslučuje s lineárním stylem, ke kterému vás hra vybízí. Abych to vysvětlil – Outlast 2 je neskutečně temná hra a vaší velkou záchranou bude většinou noční vidění, které je součástí vaší kamery. Když k očím pozvednete kameru, grafika se samozřejmě zhorší a působí realisticky; jako byste skutečně sledovali svět přes displej kamery. Největším problémem ovšem je, že kameru budete k očím zvedat téměř neustále, neboť hra je skutečně velmi tmavá a to i na nejvyšší nastavení světelnosti; přitom když už najdete zajímavě osvětlenou verandu nebo místnost, vykreslenost Unreal Enginu 3 je přímo nádherná.

Děs a běs v Arizoně

Příběh hry patří rozhodně také k povedeným částem hry. Od první chvíle vás zajímá, o co v podivném městě a přilehlé krajině jde a když to zjistíte, ze všeho nejvíce vás zajímá, jak to celé skončí. Příběh si opravdu zaslouží pochvalu. Sice to není příběh typu série Mafia nebo Mass Effect, ale i přes to je poutavý a na úroveň hororové hry přímo nadprůměrný. Točí se kolem uměle vytvořené víry, jakési sekty, kterou vede jistý Otec Knoth a obyvatelé malé vesničky v Arizoně mu naprosto posluhují. Vy do tohoto „konce světa“ jedete, jakožto investigativní novinář Blake Langermann, se svou manželkou Lynn vyšetřovat případ rituální vraždy těhotné dívky. Vše se ale komplikuje – vaše helikoptéra ztroskotá, ztratíte vaši manželku, kterou ale relativně krátce po úvodu najdete, jenomže vám ji pak hned odvleče jiná sekta. Pomyslný romantický modrý květ je v tomto příběhu hledání vaší manželky, přičemž monstrózní závěr prozrazovat nebudu, ale rozhodně se je na co těšit. Ještě ale musím zmínit jistou znovuhratelnost, neboť během hry sbíráte záběry na kameru a dopisy (nebo jakékoliv písemnosti), které si fotíte a můžete si je celé znovu prohlédnout a přehrát, čímž si vlastně celý příběh zrekapitulujete. Je to sice lehce zbytečná věc, ale dává vám to pocit, že příběh se pohybuje rychle.

Jak se to celé hraje?

V otázce hratelnosti se setkáte s velmi rozličnými názory. Outlast 2 je v základu rozhodně velmi zajímavá hra, má ale svá negativa. Tím základním je ona tmavost, kterou jsem upomínal v první části o grafickém kabátku. Ovšem nesmíme zapomínat, že Outlast 2 je v první řadě hororovou hrou, tudíž otázka zní, je to vůbec všechno děsivé? K tomu lze říct několik vět, ale názory se rozhodně budou lišit. Hra v sobě skloubí příjemnou symbiózu lekaček a děsivých scén. Lekačky samy o sobě děsivé nejsou, jako ve všech hororech vsází na moment překvapení a tudíž jste postrašeni oným překvapením. Ovšem tím nejsilnějším, co z oblasti děsu Outlast 2 nabízí, je nepříjemný pocit, že po vás někdo jde, že vás někdo chce zabít. Tak tomu skutečně opravdu je a jediným řešením je většinou útěk.

Umělá inteligence vidláků není nijak na vysoké úrovni, tudíž ti na vás po chvíli pronásledování přestanou dělat hon. Ale velice rychle si uvědomíte, že všechno je naskriptované a uzpůsobíte tomu svůj herní styl. Například, když se skrčíte a budete se plazit zhruba metr a půl od rednecka s nožem, on si vás nevšimne. Podobně jsou například založené schovávačky v kukuřičném poli nebo v sudech a pod stoly – vaši pronásledovatelé jakoby věděli, kde jste, ale v poslední chvíli, kdy jim stačí podívat se pod víko sudu nebo prohrábnout hladinu koryta pro prasata, raději se otočí na patě a zmizí. Musím uznat, že než se skutečně naučíte hrát tu jejich hloupost s nimi, čeká vás několik nepříjemných momentů, kdy si myslíte, že už vás mají.

Verdikt

Outlast 2 má jeden zásadní problém a tím je očekávání. Dvojka přišla po velice úspěšném první díle a rovnou teď vám mohu říct, že druhý díl ten první zkrátka nepřekonal. Jde na to dobře, u druhého dílu se vývojáři téměř vyvarovali nadpřirozených prvků a zaměřují se na ostrá témata jako znásilnění, incest, rituální vraždy a sekty. Ovšem je tu ještě jeden problém, který z titulu nikdy neudělá vaši oblíbenou hru. Hra nebaví. Příběh ano, zajímá vás jak skončí, ale tím, že vám ho hra dává pomalu a po malých dávkách, je jasné, že dříve nebo později hra přestane bavit. Je proto důležité dávkovat hru, jinak vás skutečně nebude nijak extra bavit. Hrát Outlast 2 tři hodiny v kuse, to prostě nejde. I přesto je to ale královna ve svém oboru a to už ji nikdo nevezme!

+ Příběh je poutavý a příjemně se stupňuje, navíc se hra snaží působit realisticky a k tomu ji dopomáhá i skvělá grafika.

– Hra po čase přestane bavit, zkrátka už nebude tolik zábavná, herní mechaniky se ohrají a na vás padne nepříjemný splín toho, že hra už vlastně není tak dobrá. Pomoct by mohla přestávka na pár dní, nakonec se ale ve většině případů ke hře stejně vrátíte, dokud ji nedohrajete.

Hodnocení: 6/10