The Sims 4 – RECENZE – Ještě roztodivnější a chudší simíci

A konečně nějaký článek dnes směřuje k tématu virtuálních “panenek a panáčků”, pokračování veleúspěšné série The Sims. Ve čtvrtém díle se opět prohloubí zážitek z opečování těchto roztomilých človíčků a poprvé více nahlédneme do jejich emocionálního života. Čtvrtí simíci znovu pěkně překvapili, ale vlastně i trochu zklamali. Kdo by čekal obrovský otevřený svět, po kterém jsme bloumali v minulém díle, toho zatím poslední díl The Sims dost zklame. Hra se totiž odehrává v uzavřeném sousedství a simíci nemají moc možností, jak opustit svou parcelu. To ovšem snad zase tolik nevadí – vždyť tato hra není jen o otevřeném prostoru a nikde nekončících hranicích.

Jen málokdo by po úspěchu třetího dílu, a taky v případě dalšího pokračování tohohle čtvrtého, počítal se zklamáním. Nevysvětlujte si to špatně, již do začátku hodlám tuhle hru vychvalovat za mnoho inovací a zlepšení oproti trojce, jenže se spíš najde převaha nevýhod a mínusů. Po grafické stránce na nás simíci vykukují, jako by jim kdosi naráz, oproti předešlému dílu simulátoru života, přidal víc barev a taky změnil celý grafický styl. Simíci teď vypadají trochu zajímavěji, autoři zvolili odklon z reality do formy komiksových kulis a ostatně přitom samotných virtuálních postaviček, Simíků. Při psaní právě čteného hodnocení si říkám, jestli vlastně musím několika krátkými větami popisovat, o čem se to v téhle hře celou dobu točí a jaký má průběh. Žije mezi námi ale kdosi, s kým by se simíci zatím nesetkal (popřípadě on s nimi)?

Ačkoli mi to připadá docela zbytečné, najdou se i výjimky, proto: „The Sims představují jednu z dosud nejvýdělečnějších herních sérií na světovém trhu s počítačovými hrami. Můžeme je zaškatulkovat do žánru simulací, konkrétně tedy lidského života. Hráč se v nich stará o uspokojení různých potřeb svých virtuálních postaviček, tak zvaných simíků, kteří se až podezřele podobají lidem. Mluví ovšem vlastní řečí, oproti spoustě střízlivých (pokud je charakterizujeme podle mysli, nikoli, co zrovna pili) spoluobčanů, jim občas svým způsobem kape na karbid. Kdo by třeba na ulici v reálném světe potkal člověka, který okamžitě padne k zemi a začne cvičit sedy lehy, či kliky a ve stejné chvíli se s vámi baví? Simíci se taky zdají doopravdy náladoví, dokážou je rozhodit různé okolnosti. Což se přitom od každého dílu stupňuje,“ V tenhle moment by snad nevadilo, kdybych se znovu vrátil k hodnocení.

Jako první nedostatek uvedu nepřítomnost bazénů a batolat. Tohle se zkrátka do základní hry nevešlo, fajn. Pokud by však postrádaný obsah tvůrci v budoucnu nabízeli se jmenovkou a několika ciframi, tím pádem bychom museli zaplatit obsah, který se měl vyskytovat již v základní hře, donutilo by mě to zamyslet se nad jejich peníze hrabajícím marketingovým uvažováním. Jenže, vesmíre div se, bazény za měsíc vycházejí v bezplatné aktualizaci! Již nyní si můžete stáhnout update, který vám do hry přidá duchy, můžete je ale i ovládat, nejenom je pozorovat. Počkat, právě jsem popsal, v čem spočívá celá hra. Mnohým se to nelíbí, mě se to však zamlouvá. Hráč vůbec v celé sérii The Sims jenom pozoruje, co předtím naklikal. Originalita hratelnosti závisí pouze na obsahu, to znamená věcí, které ve hře můžeme dělat.

Třeba hned na tomhle celý systém nových simíků stojí a padá. Po několika hodinách hraní, dejme tomu čtyřiceti, jste vyzkoušeli všechny možnosti. Vytvořili jste si na tucet rodin, všechno hezky klapalo, dokud se vám to nezačalo jevit trochu nudné. Věřte mi, že kdo simíky už zpočátku neodsuzuje, tomu se nový díl zalíbí. Musí si k nim ale najít svoji cestu.

Velké plus vidím v emociálním systému nálad. Simíky nyní ovlivňuje prostředí, rozhovory a předměty, přičemž těchhle stavů na vás ve hře vybafne hned patnáct. Aktuální emoce simíka ovlivňují v mnoha faktorech, jak chodí, co říká ostatním a vůbec to poznáte jen, co se zadíváte na ulici vašeho sousedství. Občas se tam sklesle loudají smutní simíci, jindy tam narazí na vesele si vykračující, skoro až pískající pohodáře. Občas si do sousedství kdosi přijde jenom zaběhat. Oceňuju, kolik postav se v jednu chvíli objevuje na ulici. Když se následně podívám zpátky k předešlé trojce, kde jste za den stěží, a to v celém městě, nikoli pouze sousedství, potkali maximálně pět simíků, pročež tady se jich na malém místě sejde deset, vidím na tomhle mechanismu značný pokrok.

Jeden zápor rovněž tkví v uzavřenosti světa, v němž žijí simíci a kde se taky setkávají se několika dalšími rodinami. Vcelku malinkaté město tvůrci rozdělili do šesti sousedství. Pokud si načtete jedno a třeba chcete jít do dalšího, čeká vás načítací obrazovka. Tvůrci ovšem ze hry sejmuli nálepku „otevřený svět“, jenom z jediného a prostého důvodu, který se záhy stává kladem: Museli hru přizpůsobit pro méně výkonné počítače. Lidé si totiž u předchozího dílu častokrát stěžovali, a v tomhle jim dám za pravdu, kterak se hra na velmi silném hardwaru ustavičně seká. Tohle přitom kromě několika nových věcí, jakými nadále zůstávají komiksový styl, stále velmi dobrá hratelnost a ze začátku hodně možností hry, někdy i nové, představuje jediné klady. Samotná plynulost mě potom při výsledném hodnocení ovlivnila hodně. Kdyby se mi totiž ke hraní dostala takhle na některých místech odfláknutá gameska a ještě by se k tomu sekala, nedostala by ani dva body z deseti. Třebaže hru po čas hodnocení doopravdy trochu kritizuju, a snažím se na to pokaždé dívat z téhle lepší stránky, The Sims 4 sice úplně nepotěší fanoušky hry, jestliže jste o nich ale neslyšeli, začněte se simíky právě v tomhle díle.